Celuloidová vlákna z pavučiny snů Františka Blízka

V programu


16. 10.

Malý sál, Kino Art

21:30 - 22:30

Celuloidová vlákna z pavučiny snů Františka Blízka

Mezi amatérem a profesionálem by podle mého názoru neměl být rozdíl. Rozdíl může být pouze v technických a materiálních prostředcích. Mám na mysli amatéry, kteří přistupují k filmování skutečně vážně, pro něž je jejich dílo jakýmsi sdělovacím mostem k ostatním lidem. Asi tak jako pracuje malíř nebo sochař. Podle toho může existovat jen dobrý nebo špatný filmař – film jako dílo nebo nehodnotný kýč.

František Blízek

U termínu amatérský film každá z hutných definic vystihuje jen některé rysy. A někdy, tak jako výše uvedený citát, nejde ani tak o definici, jako o tvůrčí krédo. Proto zdůrazněme, že řadu dekád probíhá (stále neuzavřená!) diskuze, rozvířená příležitostnými tvůrčími manifesty. Tento dialog o kinoamatérství řadu let formoval Karel Smrž spolu s redakčním okruhem kolem časopisu Amatérská kinematografie (1936–1943) a na něj navázala redaktorka Alena Kučerová se svými kolegy v časopisech Filmovým objektivem (1961–1968) a Amatérský film (1969–1990) a další.

Během dekád konfrontovali zejména klubový život a kinoamatérské festivaly, avšak příležitostně, vedle technologického rozvoje, upozorňovali také na tvůrce, kteří vynikli nad již tak široce vymezený rámec, zaujali osobitým dílem a ocitli se v pomyslné „zemi nikoho, která patřila všem“, neboť tzv. „profesionální“ možnosti státního filmu buď neměly zájem, nepřijaly je, nebo jim ani nebyly nabídnuty.

František Blízek (1910–1987) patřil k pozoruhodným solitérům. Těžiště jeho tvorby spadá do 50. a 60. let minulého století. S filmováním začal v únoru 1948, když si před odjezdem na služební cestu do Švýcarska si pořídil 9,5mm kameru. První dokument z cesty byl nepoužitelný protože měl v sobě „tolik koncentrovaného pohybu, tolik dynamiky v nesmyslném zmatku“. Na 9,5 mm natočil ještě několik filmů. Dokument o taneční škole, lyrické Ranní mámení (1949) a loutkový Můj koníček (1949). Hned v roce 1950, když přesedlal na „šestnáctku“, vytvořil dva hrané filmy Cesta do pohádky a Světec. Snad nejznámějším hraným filmem byla jeho Markétka (1952), se kterou sklízel úspěchy v 60. letech. Již názvy naznačují fascinaci romantickými a fantaskními náměty, a filmy samotné byly ceněné zejména kvůli náladotvorné kameře.

Neméně významnou součástí Blízkovy tvorby byly dokumenty, které lze označit za zakázkové či propagační a které vznikly např. pro podnik Státní lesy. Snad nejznámějším z nich byl 77 297 z roku 1964. František Blízek jej sám označoval jako reminiscenci zážitků z dětství i z války. Natočil jej pro Židovské muzeum v Praze.